close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 


Pátek, 10. října 2008 19:33:22, Marina

Září 2008

Adajevský pony

28. září 2008 v 18:46 | nikča

Původ a historie:

Adajevský pony je formou kazašského koně. Druhou formou je džabe.
Kazašský kůň je starobylé plemeno (13. - 14. století) u kterého se předpokládá, že je potomkem asijských divokých koní (kertag). Vznikl v Kazachstánu, státě bývalého SSSR. Plemeno bylo ovlivněno širokou škálou jiných plemen, především mongolským koněm, arabem, karabairem, achaltekinským koněm a rovněž přidáním krve moderních plemen, jako jsou anglický plnokrevník, orlovský klusák a donský kůň.

Popis a charakteristika:

Adajevský pony je lehčího rámce a je živější než džabe. Byl více ovlivněn krvní anglického plnokrevníka, donského koně a orlovského koně, než džabe. Proto má lepší kvality než džabe, ale na rozdíl od něho není tolik schopen přizpůsobit se extrémním klimatickým podmínkám. Adajevský pony je jemný, s malou hlavou a dlouhým krkem. Má rovnou záď, relativně úzký hrudník a jemnou kostru, za kterou je často kritizován. Jsou to většinou hnědáci, šedáci, palominové nebo ryzáci a jejich výška nepřesahuje 145 cm.

Využití:

Adajevský pony je vhodnější jako jezdecký kůň, ačkoliv se může používat i jako tažný kůň.

Achetta

28. září 2008 v 18:44 | nikola


Název:

Achetta nebo Giara (Pony Della Giara - italsky)

Původ a historie:

Achetta je pony plemeno pocházející z Itálie, Sardinie. Stáda těchto koníků se proháněla na plošině Giara už v dávných dobách a předpokládá se, že jejich předky sem přivezli Kartaginci. Ve druhé polovině 20. století s mechanizací v zemědělství poníci ztratili své původní uplatnění a byli chování povětšinou pro maso. Populace tím pádem rapidně klesla. V 70. letech minulého století se začalo s intenzivním šlechtěním, které mělo plemeno zachtánit. Do chovu se vybírali pouze typičtí jedinci. V současné době čítá populace asi 500 jedinců.

Popis a charakteristika:

Výška se pohybuje v rozmezí 125 - 135 cm, váha mezi 170 - 200 kg. Jedná se o velice odolné plemeno, barva je většinou tmavě hnědá, oči mají mandlový tvar a hříva s ohonem jsou husté a dlouhé.

Využití:

Poníci se využívají při tradiční hře "is insocadores" a jako jezdečtí poníci. Většinou však žijí volně a kontrolují se pouze čas od času.

Achaltekinský kůň

28. září 2008 v 18:39 | nikča



Úvodem...

Historie jezdectví, zvláště pokud se dotýká původu plemen koní, vede nevyhnutelně ke spoustě nejasností, protikladů a také záhad. Takovým je i achaltekinec, pouštní kůň, který žije v okolí oáz v Turkmenistánu. Společně s jomudem je příbuzným turkmenského koně. Možná, že turkmenský a achaltekinský kůň nejsou nic víc než varianty starobylého plemene, které už ve starověku obývalo přilehlé oblasti...

Název plemene:

Achaltekinskaja lošaď, Achal-Teke

Vysvětlení názvu:

Achal-Teke je horská oblast na hranici Turkmenie a Íránu táhnoucí se od východního břehu Kaspiku až k Ašchabadu. Bylo to středisko hlavního kmene kočovných Teke-Turkmenů, rusky Achaltekinců, kteří pásli stáda mezi Persií, Afghanistánem, Bucharou a Chivou, tedy v dnešním Turkmenistánu, a podle nich dostalo plemeno jméno.

Původ a historie:

Achaltekinský kůň je starověké plemeno, vyšlechtěné kočovnými turkmeny zřejmě z tarpanů pouštního typu, neboť si dodnes uchovalo znaky pouštních koňovitých. Přestože se s těmito koňmi již od r. 1000 př. n. l. obchodovalo, vlastní chov zůstal omezen na vybrané části Turkmenie a teprve v novověku se zakládaly chovy i mimo tuto oblast. Chov se zřejmě řídil stejně přísnými pravidly jako chov arabských koní, a proto ruští hippologové považují tohoto koně za plnokrevníka. Patrně právem, původně bylo křížení nepřípustné.
Zprávy o tomto plemeni jsou staré nejméně 3000 let. Achaltekinské koně od kočovníků kupovali v 1. tisíciletí př. n. l. pro vojenské účely Peršané a údajně je sedlala i baktrijská garda Dareiova, která se střetla s Alexandrem Velikým. Údaj je věrohodný, protože starověká Baktrie ležela mezi řekami Oxus (Amu Darjou) a Margos (Murgab), tedy v dnešní Turkmenii. Udivující je jen počet - 30 000 jezdců. Chov v turkménských oázách a na hornatých okrajích pouště byl tak proslulý, že o koně měli zájem i čínští císaři. Zhruba od 2. stol. př. n. l. vídáme na čínských malbách vyobrazené vysoké koně s dlouhým krkem a malou hlavou, táhnoucí luxusní vozíky. Mohli to být docela dobře achaltekinci, získaní obchodem nebo ukořistění. Číňané totiž neváhali uspořádat tažení až do Farghany, aby se zmocnili "nebeských koní". Později se plemeno rozšířilo i do Arábie, Kazachstánu, Dagestánu a zásluhou ruských odborníků až na severní Kavkaz.

Popis a charakteristika:

Achaltekinec je pouštní jezdecké plemeno s tenkou kůží bez podkožního tuku a s jemnou srstí, s řídkým hedvábným ohonem a hřívou, a okem ve tvaru mandle. Je prošlechtěné k rychlé jízdě s menší zátěží a pečlivě ošetřované, chráněné před chladem i slunečním úpalem. Mezi místními plemeny má výjimečné postavení, neužívá se k běžné práci a krmí se zvláštní dietou s vysokým obsahem bílkovin a tuku a malou dávkou objemového krmiva. Tradičním krmivem jsou například granule ze sušené vojtěšky, hrudky z ovčího tuku, vajec, ječmene a kvatlamu, nebo smažené těstové placky.
Podle západních požadavků není achaltekinec právě dokonalý. Je to štíhlý, nižší kůň (ideální výška 157 cm, průměr 154 cm, klisna o 2 - 5 cm nižší) s nápadně dlouhým krkem, jemně modelovanou hlavou nesenou vysoko nad kohoutkem, užším hrudníkem (obvod asi 167 cm), delším, měkčím hřbetem s náznakem štěpení zádě, zato s dobře vyvinutým hřbetním svalstvem. Má mimořádně dlouhé bérce a strmou spěnkou. Obvod holení je v průměru 18,9 cm. Kopyto je malé, s nízkými patkami, neobyčejně tvrdé, rohovina je velmi kvalitní. V přírodních podmínkách se neková.
Chod je vydatný, vyrovnaný, předností je mimořádná obratnost a rychlá reakce na terénní překážky. Krokem se achaltekinec pohybuje jen na pastvě. Klus je tvrdý a drobivý, pro jezdce velmi nepříjemný, ale cval je plavný, vyrovnaný, hladký. Mimochod se u tohoto plemene téměř nevyskytuje. Kůň se zdá mnohdy slabě osvalený, ale menší množství svalové hmoty je pro něj výhodou, ulehčuje mu snášení veder a lepší hospodaření s vodou. Ačkoliv postoj končetin nebývá korektní, protože vinou užší hrudi bývají přední nohy sblížené a zadní mají sklon k šavlovitosti, výkonnost tím rozhodně ovlivněna není. Je neobyčejně odolný a vytrvalý, stvořený pro distanční jízdy. Vydrží dlouho bez vody a krmení, snadno snáší vedro. Působivý je nejen hrdý postoj a neobvyklé držení hlavy, ale také srst vyznačující se výrazným kovovým leskem. Achaltekinský bělouš je stříbrný, plavák zlatý, hnědák bronzový či měděný. Vraníci jsou velmi vzácní.

Povaha:

Achaltekinec mívá tvrdou, svévolnou povahu a těžko se ovládá. Je to srdnatý kůň a rozhodně není bojácný. Svému stálému jezdci věrně slouží. Má výborný orientační smysl a skvělou paměť, takže se v známém terénu pohybuje zcela bezpečně. Výcvik tohoto plemene je obtížnější, místní lidé své koně ovšem zvládají skvěle a při dostizích jim ponechávají plnou vůli. Hřebci jsou dosti nesnášenliví, ale velmi soutěživí, klisny naopak mírné, výborné matky, které svá hříbata udatně brání. Plemeno se odchovává v přírodních podmínkách, klisny s hříbaty tráví první měsíce života v oázách.

Využití a sport:

V Turkmenii byl achaltekinec nejvíce ceněným jezdeckým koněm, který se uplatňoval dříve při přepadech karavan, později hlavně při vojenských příležitostech. Hippologové ruské říše jej považovali spíše za kuriozitu, ke zlepšení jiných plemen se využíval jen ve středoasijské oblasti. Jeho hodnocení se zlepšilo až v době mezi světovými válkami, kdy docházelo k pokusným křížením s evropskými plemeny. Je velmi vhodný pro individuální spolupráci s jedním jezdcem, horší je jeho "kolektivní" využití v jezdeckých oddílech.
Nejslavnější zkouškou vytrvalosti achaltekince byla jízda z Ašchabadu do Moskvy, kterou absolvovali v roku 1935 achaltekinští a jomudští koně. Trasa měřila celkem 4 128 km, z toho 960 km vedlo pouští. Cesta trvala 84 dní a tento výkon nebyl nikdy vyrovnán, natož překonán.
Na území bývalého SSSR slouží achaltekinec k mnoha sportovním soutěžím, například skokovým, dálkovým jízdám i k drezuře. Držitelem zlaté medaile z olympiády v Římě v r. 1960 za drezuru se stal Filatov na achaltekinském hřebci Absentu. V posledních letech se zvýšila účast jezdců z bývalých sovětských republik na mezinárodních jezdeckých soutěžích, ačkoliv podmínky nyní mají k požadované úrovni daleko. Nevyhnutelně se však styk s cizími ekipami a jezdeckými názory, jemuž dosud bránila železná opona, projevuje na zlepšení chovu sportovních koní. Dosud koně soutěžili v mnoha disciplínách bez naděje na úspěch, protože se nemohli vyrovnat s výkonnostními požadavky, což mělo vliv na řízení chovu. Výsledkem je, že doposud velice výjimečný achaltekinec se vyvíjí tak, aby vyhovoval novým kritériím, a začíná tudíž získávat vnější znaky, odpovídající obvyklému typu evropského soutěžního koně.

Koně pro zlatého boha

"Jeho běh je tak plavný, jako pohádkový ptačí let... jeho barva zlatá, jako záře slunce..."
Řadou pověstí a bájí je opředen štíhlý, lehkonohý kůň, jehož vzácná krása se snoubí se vznosným a plavným pohybem ve všech chodech. Jeho domovina se nachází mezi horskými hřbety Kopet-Dag a bezvodými černými písky pouště Karakum v jižní části Turkménie, kde byl více než tři tisíciletí chován na prahu jurty kočovníka. Byl to kůň horké pustiny, který doprovázel svého pána a jeho karavanu při dlouhých putováních. Snášel všechny těžkosti a útrapy válečného života za pochodu jednou z nejdrsnějších pouští světa a neměl soupeře v oddanosti svému pánu. Dodnes nese jméno kočovného kmene Achal-Teke, který tuto nehostinnou stepní a pouštní oblast kdysi obýval.
Prošly věky, změnily se civilizace, na místo jednoho národa nastoupil národ jiný, ale úžasní "Nebeští koně" neměli sobě rovné na celém světě. Díky izolované poloze oáz v Turkménii mohli být tito koně chováni ve své čisté podobě a v průběhu staletí se stále více rozvíjely typické vlastnosti a znaky ojedinělé rasy pouštních koní, která stojí v úzkém vztahu k arabským plnokrevníkům. Achaltekinští koně jsou nejoriginálnější a nejčistší formou starého turkménského kmene, a tím i nejstarší plnokrevnou rasou světa.
Achaltekinští koně patří do skupiny orientálních koní (podskupiny koní íránských) a podle ruských hippologů jsou předky koní arabských. Jejich vzácná krev koluje i v žilách anglického plnokrevníka, orlovského klusáka, karabašského, karabairského, lokajského, trakénského koně a mnoha dalších plemen.
Kůň plemene Achal Teke je pověstný svou tvrdostí, skromností, vytrvalostí a schopností zdolávat dlouhé jízdy v pouštním terénu.
Exteriérově se koně tohoto plemene podobají spíše anglickému plnokrevníku než arabovi. Jemná hlava se vyznačuje rovným profilem, dobře utvářenýma, pohyblivýma ušima a velké, výrazné oči vyjadřují citlivost, inteligenci a odvahu. Dlouhý, štíhlý krk je nasazen velmi vysoko, téměř kolmo k tělu, zatímco hlava s ním svírá úhel 45 stupňů. Díky dlouhému krku a držení hlavy se huba ocitá nad úrovní kohoutku, což je jeden z význačných rysů tohoto plemene. Kohoutek bývá vysoký a sbíhá k strmé pleci, trup je válcovitý, hřbet příliš dlouhý, hrudní koš mělký a bedra slabá. Záď koně je rovná a nízká a pro obvyklá měřítka nepřijatelná. Pánev je však se hřbetem v bederní oblasti dobře svázána, záď je šlachovitá a silná a poměrně dlouhá stehna jsou dobře osvalená. Končetiny jsou dobře osvalené, s čistými šlachami. Přední nohy obvykle stojí příliš blízko sebe, jsou však rovné s dlouhými předloktími. Dlouhé zadní nohy mívají často šavlovitý postoj a sblížená hlezna, s hlezenním klubem umístěným vysoko nad zemí. Drobná kopyta mívají často velmi nízké patky. Průměrná výška se pohybuje okolo 154 cm. Znakem plemene je krátký, hedvábný ohon, který bývá - podobně jako hříva - poměrně řídký. Kštice i hříva se často zastřihují nakrátko. Srst je neobyčejně jemná, přiléhavá a lesklá a kůže velice tenká, což jsou typické znaky pouštího typu. I přes výskyt celé řady konvenčních vad však působí achaltekinský kůň harmonickým dojmem a určitým druhem neopakovatelné, osobité krásy. Také pohyb achaltekince je mezi koňmi unikátem: staletí prožitá v krajině hlubokých písků vedla k adaptaci zvířat pro tyto náročné podmínky. Zvětšila se nášlapová plocha kopyta, takže se kůň tolik nebořil do měkkého písčitého podkladu a jeho pohyb se podobá spíše plavnému klouzání nad zemí bez jakýchkoliv otřesů nebo houpání.
U žádného plemene na světě není známa taková různorodost barev, jaká je právě u plemene Achal-Teke. Vyskytují se zde vraníci, bělouši, ryzáci i hnědáci, můžeme se však také setkat s albínem či zvířaty s krásným zlatistým nebo stříbřistým odstínem. K nejpůsobivějším jedincům patří zlatí ryzáci s lesklou srstí, která se podobá roztavenému kovu. Zvláště na slunci jsou tito koně neobyčejně krásní a není proto divu, že byli v minulosti zasvěceni bohu Slunce.
Achaltekinci se dělí na tři základní typy, které se od sebe liší tělesnými rozměry a stavbou těla. Jedná se o základní typ, střední typ a masívní typ.
Tyto typy jsou ovlivněny místem svého výskytu. Například v Dagestánské oblasti se můžeme setkat se středním typem, Turkmenská oblast je domovinou koní základního a středního typu a v Kazachstánské oblasti se chová typ masívní, který se také nejlépe hodí k jezdeckému sportu.
Každý z těchto typů je velmi zajímavý a jsou na něj kladená vysoká chovatelská i sportovní kritéria. Koně se podrobují výkonnostním zkouškám na dostihových drahách, jejichž hlavní centra se nacházejí ve městech Ašchabád a Tbilisi. Vrcholem těchto výkonnostních zkoušek je derby achaltekinských koní.
Turkméni, podobně jako Arabové, znají nazpaměť rodokmeny svých koní, které jsou tradicí sdělovány z generace na generaci. Koně jsou u nich velmi vysoko ceněni a nejlepší zvířata není možné odkoupit za žádnou světovou měnu. Kůň je zde majetkem i dobrým druhem svého pána. Hříbě, které se odstavuje ve věku dvou měsíců a často i dříve, je krmeno několikrát denně výhradně z rukou svého pána. Následuje potom člověka po celý svůj život, nesnese na sobě jiného jezdce a ochraňuje svého pána lépe než pes. Práce s výchovou achaltekinského koně je zdlouhavá a mnohem náročnější, než s jinými plemeny koní. Násilím se zde nic nezmůže - jenom bezmezná trpělivost a laskavost je odměněna cenou nejvyšší - důvěrou koně, který vloží do dlaní člověka celé svoje srdce. Takový kůň se stává spíše dalším členem rodiny nebo druhem, s nímž lze směle kráčet ke stupňům vrcholných soutěží.
Pro Turkmény je závodění na koních naprosto přirozené. Přitom však dopřávají svým zvířatům pouze dietu s vysokým obsahem bílkovin, například sušenou vojtěšku, kuličky z beraního loje, vejce, ječmen a quatlame, smažené placky. Také spásání sporé stepní vegetace nebývá možné každý den, a přesto se achaltekinským koním nemůže rovnat žádné jiné plemeno. Před poledním sluncem i nočním chladem je však nutné chránit koně plstěnými přehozy. Pozoruhodným jevem také je, že achaltekinským koním chybí stádový pud. Jsou zvyklí žít osamoceně se svým pánem a není radno je nechávat spolu pohromadě. Jsou to poměrně nervózní a tvrdohlaví koně, pokud si však člověk získá jejich důvěru, nikdy ho již nezklamou. Také nikdy vědomě člověku neublíží.
Metoda chovu s ohledem na původ byla u plemene Achal Teke používána řadu století, kdy ještě neexistovaly žádné plemenné knihy. Z tohoto období jsou také známá jména významných plemenných hřebců, jako byl například Jeverdy Teleke, Melekuš, Bek Nazar Dor a Karlavač. V roce 1926 bylo provedeno první zkoumání této rasy. Cestou výzkumu a s využitím archivů byla objasněná a zapsána větší část původu plemene Achal Teke a podařilo se udržet některé z linií až do dnešních dnů. Přesto zájem o achaltekinské koně klesal, i když se od roku 1921 chovali plánovitě na severních svazích Kopet-Dagu (pohoří v blízkosti Ašchabadu). V roce 1978 hrozilo tomuto plemeni úplné vymření. Tehdy zbývalo na celém světě pouhých 1350 koní včetně hříbat. Naštěstí se chovatelé stačili uvědomit hodnotu tohoto unikátního plemene a achaltekinské koně se podařilo zachránit. Centrum jejich chovu zůstalo pohoří Kopet-Dag, větší rozšíření existuje také v Turkménii, Kazachstánu, Uzbekistánu a Kirgízii.

Linie "ARAB":

Tento legendární bílý hřebec, který se mimo jiné zůčastnil i proslulých výkonnostních zkoušek na 4128 km dlouhé trase mezi Moskvou a Ašchabádem v roce 1935, vynikl i v rozmanitých sportovních disciplínách (v parkúru, kde překonával výšky 2,20 m, v drezúře, v trojboji) a v každé z těchto disciplín byl nejednou vítězem a ruským šampionem. Do chovu odešel Arab až v 19 letech, přesto však stačil přivést na svět řadu vynikajících hřebců, z nichž je pravděpodobně nejpopulárnější vraník Absent. S Filatovem v sedle vyhrál tento hřebec v drezúře zlatou medaili na olympijských hrách v roce 1960 v Římě a na OH v Tokiu roku 1964 byl třetí. A ačkoliv i Absent odešel do chovu až v 18 letech, měl dost úspěšných potomků, mezi nimi i hřebce Lakmuse, který byl v úzkém výběru koní pro OH v Soulu.







Abtenauerský chladnokrevník

28. září 2008 v 18:34 | Nikča

Původ a historie:

Abtenauerský chladnokrevník pochází z Rakouska, jedná se o nejmenší chladnokrevný ráz koně chovaný v německy mluvících zemích. Je to vlastně malá forma norika (v průměru o 5 cm menší), která se chová v Salzburských Dolomitech v údolí Abtenau (chovné centrum) od roku 1800. V současnosti chov čítá asi 100 chovných klisen. Přesto že se jedná o málo početné plemeno, nachází si své příznivce i mimo Salzburských Dolomit, v jiných částech Rakouska.

Popis a charakteristika:

Abtenauerský kůň je klidné povahy, nenáročný, dobře krmitelný, robustní, energický, ochotný pracovat. Jeho chody jsou ploché a korektní. Stavba těla je harmonická, nohy kvalitní. Převládají vraníci a ryzáci, ale tigrovaná barva, která je tolik oblíbená u norika, se nevyskytuje. Výška se pohybuje okolo 155 cm.

Využití:

Využívá se jako jezdecký a pracovní kůň. Především kvůli jistému kroku, hbitosti a smyslu pro rovnováhu se využívá při práci v horských, těžko dostupných terénech při přibližování dřeva.



Abesinský kůň

28. září 2008 v 18:18 | Nikča

Název plemene:

Abesinský kůň nebo etiopský kůň (Graf Wrangel)

Původ a historie:

Abesinský kůň vznikl v Etiopii. Podle světoznámého švédského hippologa Grafa Wrangela je orientálního původu, předkové jsou berberští a arabští.

Popis a charakteristika:

Jedná se o velmi nesourodé plemeno lehkého ponyho orientálního, především berberského a arabského typu, u kterého není ustálená výška (většinou se však pohybuje kolem 138 cm) ani typ. Exteriér je většinou korektní. Povoleny jsou všechny barvy.

Využití:

Využívá především jako jezdecký pony a k nošení nákladů.


Abaco

28. září 2008 v 18:11 | Nikča

Název:

Abaco Barb, The Wild Horse of Abaco, Abaco Barbary Horse

Organizace:

Horse of the America´s Registry
V srpnu roku 2002 na základě tří analýz DNA, fotografií a videozáznamů byli koně akceptováni touto asociací jako potomci španělských berberů a jsou registrováni pod názvem Abaco Barb.

Rozšíření:

Ostrov Great Abaco (Bahamy), cca 250 km východně od pobřeží Floridy.

Populace:

9 koní (listopad 2005)

Jedná se konkrétně o tyto koně:

Hřebci - Mimosa, Achernar, Sirius, Capella a Hadar. První čtyři hřebci byli objeveni jako roční ve stejnou dobu a je jim asi 9 let. Hadar, kterému je kolem 20 let, by mohl být Mimosův otec, ale neví se to jistě. Mimosa je v současnosti vedoucím hřebcem ve stádě.
Klisny - Nunki, Bellatrix II, Acamar a její dcera Alnitak. Nunčina dcera Spica zemřela začátkem léta 2005. Bellatričina matka zemřela před pár lety. Očekávají se hříbata od Belly a "Taki".

Původ:

Až do roku 1998 nebyl původ těchto koní zřejmý. Existuje několik hypotéz. První předpoklá, že někteří z předků pocházejí z domestikovaných zvířat Angličanů, kteří opustili Severní Ameriku během americké revoluce. Druhá se zase přiklání k možnosti příchodu koní z Kuby spolu s těžební společností. Když pokusy o kolonizaci ostrovů selhaly, koně byli opuštěni a zapomenuti. Ať tak či tak, roku 1998 se zjistilo, že koně jsou pravděpodobně potomky španělských berberů. Testy DNA potvrdily na 99%, že po více než 250 let nebyla přimísena žádná cizí krev.

Historie:

Snad nikdo by nečekal, že domestikovaní koně, kteří byli lidmi opuštění, přežijí na takovém místě, jako je ostrov Abaco. Ten rozhodně nevypadá jako místo vhodné pro koně. Ale přežili, rozmnožovali se v děsivých podmínkách. Ve skutečnosti stále vzkvétali. Zanechaní svému osudu na sluncem a solí sežehnutém ostrově si našli úkryt ve stínu borových lesů. I divoká prasata, rovněž opuštěná osadníky, zde našla svůj domov. V šedesátých letech minulého století však udeřila pohroma. Nebyla to vichřice, katastrofální sucho, přívalová vlna, požár ani nemoc. Byla to silnice, která spojila jednu část ostrova s druhou. Stromy byly vykáceny a koně přišli o svůj borovicový úkryt. Lidé náhle získali přístup k mílím a mílím dlouho nevyužívaných, ale stále sjízdných silnic z dřívějších časů. Lovci divočáků, kteří se dříve museli prodírat skrz lesy za lovem, teď jednoduše naložili do svých aut smečky psů a přemístili se do nových oblastí, kde měli snazší lov. Lovci také honili koně, až se k nim dostali tak blízko, že je mohli lehce chytit lasem, nebo je v autech naháněli tak dlouho, až koně padli vyčerpáním. Často se stávalo, že psi místo prasat šli po koních. Koně na ně v sebeobraně útočili a kopali po nich a tak začali lovci střílet i koně. Nakonec zůstali koně na pokraji vyhynutí. Vláda Bahamských ostrovů udělala z části ostrova chráněnou oblast určenou pro chov těchto koní.
Zbývajících 9 koní na ostrově stojí podruhé ve své historii tváří v tvář hrozbě vyhynutí. Z původních asi 200 koní jich zbývá opravdu jen málo, ale věřme, že díky úsilí paní Mimi Rehor a jejích spolupracovníků se podaří tyto úžasné koně zachránit.

Výška:

Do 150 cm.

Exteriér:

Vzhledem k divokému způsobu života jsou v utváření exteriéru značné rozdíly. Na všech koních je však patrný jejich španělský základ. Hlava je rovná, krk krátký, plece dobře utvářené. Kohoutek je plochý a záď krátká a málo osvalená. Nohy jsou velice pevné a silné. Vyskytují se všechny barvy, ale nejčastější jsou hnědáci a strakoši všech typů.

Povaha a vlastnosti:

Podobně jako i ostatní koně žijící divoce, jsou koně z Abaca poměrně svéhlaví a temperamentní.

Využití:

Koně v současné době žijí divoce, ale při dobré péči a výchově se dají využívat k jízdě.

Zajímavosti:

Na Bahamách roste karibská borovice (Pinus caribaea) na ostrovech Grand Bahama, Andros, Abaco a New Providence Islands. Na Abacu poskytly borové lesy koním domov. V nich se kromě koní ukrývají hejna chráněných papoušků a stěhovavých ptáků. Také zde roste mnoho druhů orchidejí a chráněných rostlin. Kromě ochrany poskytují lesy také potravu - podrost a čerstvou trávu, která je jakousi obměnou trávě rostoucí v otevřené oblasti. Výživné druhy trávy se sem pravděpodobně dostaly jako semínka v trusu stěhovavých ptáků.

Nikola

28. září 2008 v 13:42 | Nikča |  Nikča a Míša

Takže já se jmenuju NIKOLA a je mně 13 let s Míšou jsme takový docela nej kámošky a obě máme rady moc koně .Jaký jsou moje koníčky??????? tak určo hlavně starání o koníky ježdění,volejbal,erobic,začínám hrát tenis,a to je asi vše !!!!
No a dál mám doma hlodavce osmáka degu jsou dva a ted momentoš maj mladý osmáčky!
No a taky další zajímavosti .......tak jsme docela dost prdlá,ale tak pořád to ještě de v tomhle si s Míšou rozumíme!No a co ještě určo nás zajímaj... i kluci v tomhle věku žejo!"tak asi nejsme jediný"
No a moji oblíbenci z koníků...Kalimero,Monty,Falko,Nick a ještě Syg....

Monty v ČR

27. září 2008 v 11:12 | Míša |  Přirozená komunikace
V úterý, 25.5. 2004, patřila ostravská ČEZ Aréna všem milovníkům koní a také slavného Monty Robertse, muže který koním dovede naslouchat stejně dobře jako lidem. Kolem 3000 diváků vytvořilo neopakovatelnou atmosféru tříhodinové večerní show, která byla součástí celosvětového turné "Ode mne pro Vás". Monty Roberts se při ní nezastavil ani na vteřinu. O přestávce podepisoval fanouškům svoji novou knihu O koních a lidech. Celkový počet podpisů přesáhl 5000 a stal se rekordem letošního turné.
Monty byl v Česku rád Po show ve Varšavě a Kolíně nad Rýnem se Monty Roberts ocitl na čtyři dny v České republice. Byl mile překvapen nejen zdejší atmosférou, ale také příjemným prostředím ostravské ČEZ Arény. Pochvaloval si výběr koní, v nichž opravdu byly ukázkové příklady problémových jedinců - koně kopaví, bázliví, nesnášející jezdce, nenastupující do vozíku apod. Pět z nich vybral na svoji show, na kterou přizval i majitele ostatních koní. Na otázku, jak se mu u nás líbilo, odpověděl: "Vaše země se mi moc líbí. Lidé, které jsem měl možnost vidět s koňmi se zdají být velmi dobrými koňaři. Své koně hladí, dotýkají se jich a jsou jim nablízku. Nejsou pouhými majiteli, co je předvádějí na show či závodech. Je zde opravdu krásně. Opravdoví lidé a báječné místo." Obdobně se vyjádřil i jeho třiadvacetiletý asistent Arlan, který si zde už našel nové přátele. Pokud vše dobře dopadne, setkají se všichni v České republice znovu. Zda to bude za rok či dva se ještě neví, ale potenciálním místem by mohla být tentokrát Praha.
Hostem Světlana Nálepková i Honza Bláha Půvabná herečka i zpěvačka Světlana Nálepková se netají svou láskou ke koním. Ráda přijala pozvání na show a před zraky diváků za asistence Montyho vyzkoušela metodu napojení v kruhové ohradě. Mladý kůň plemene Quarter horse s ní velmi brzy začal spolupracovat. Hostem večera, byť jen jako přihlížející, byl známý český horseman Honza Bláha, který se s Montym osobně znal již ze zahraničí. Jejich vzájemné sympatie vyústily ve společný oběd následující den, při kterém se povídalo o všem možném, včetně možné budoucí spolupráce.
Pořadatelé jsou spokojeni Klára Šalková z pořádající společnosti Paint Horse, která akci připravovala společně s polskou agenturou PDM, se netají nadšením. "Myslím si, že organizace akce i její průběh byl dobrý, show měla dynamičnost a spád. Jsem ráda, že se nám podařilo zajistit koně k výběru tak, aby byl Monty spokojený. Lidé ho přijali s nadšením a když předváděl nakládání koně do vozíku, bylo by v aréně slyšet spadnout špendlík. O dobrý průběh akce se postarali také junioři z Western Riding Clubu České republiky. Bez jejich pomoci bychom vše hůře zvládali. Poděkování patří také všem sponzorům a partnerům." S velkým ohlasem se setkala rovněž Montyho pondělní beseda s problémovou mládeží v Českém Těšíně. Dokázal si při ní získat pozornost a úctu, stejně jako při show s koňmi - bez použití násilí. Zanechal tak i u nás "svět lepším pro koně a lidi".

Monty Roberts

27. září 2008 v 10:50 | Míša |  Přirozená komunikace
Chcete se něco dozvědět o tomto zaříkávači??
Monty Roberts, známí jako Muž, který naslouchá koním, má velmi neobyčejný život. Byl mu udělen titul trenér mistrovských koní. Je to velmi úspěšný autor, Holliwodský (skvělý) muž. Staral se jako táta o 47 dětí (3 byly jeho vlastní) a je tvůrce světoznámé a revoluční koňské techniky výcviku s názvem Join Up- nebo-li spojit se. Monty Roberts by si mohl v jeho pozdějším věku dopřávat odpočinku na jeho vavřínech, ale to není jeho styl!
Monty Roberts se narodil uprostřed hospodářské krize - v květnu čtrnáctého dne 17 let po skončení 1.světové války, tedy roku 1935, v malém městečku Salinasu v Americe. Oba jeho rodiče pracovali s koňmi. Jeho otec byl cvičitel a jezdecký instruktor. Měl smlouvu s kalifornským městem Salinas, že bude provozovat jejich dostihové závodiště. Bylo velké a vyhlášené. konala se v něm také rodea. První zkušenost v sedle získal krátce po narození. Vždy, když jeho matka koně krokovala posadila si malého Montyho před sebe do sedla. Už ve čtyřech letech se zúčastňil svých prvních závodů na koni jménem zrzek, byl to hezký bělouš:-) A na těchto závodech zvítězil nad mnoha staršími dětmi. Montyho život byl těžký, měl přísného a neústupného otce. Tradiční cvičitelé, mezi niž patřil i Montyho otec, postupovali podle metody uděláš co ti přikážu, nebo ti způsobím bolest. Jemu se však tahle metoda příčila, ale jeho otec mu po každé řekl, že to jinak nejde. Zlom nastal, když měl pro rodeo přivést divoce žijící mustangy ze Sierry Nevady.Tam pozoroval dnem i nocí divoké čtyřnohé chlupaté koule, které někdy ve čtvrtohorách vypadaly jako nepovedená liška... Byl si jistý, že musí existovat nějaký přirozený způsob komunikace s těmito inteligentními tvory. Pozoroval vedoucí klisnu stáda, jak vychovává dorůstající hříbata, nebo jak upozorňuje stádo na jakékoliv nebezpečí bez vydání jediného hlásku.
Jak je to možné, kladete otázku? Řečí těla je to možné. Z těchto všech poznání z volné přírody si uvědomil, že koně mají jakýsi koňský jazyk, který nazval "equus"(pozn.aut. Je to jazyk pohybů těla, postavení uší). Pln dojmů a radosti z tohoto objevu, se vracel domů. Vyzkoušel tuto motodu na svých koní potají, aby se o tom nedozvěděl jeho otec a co se nestalo? Metoda u koní fungovala s menšími či většími úspěchy. Nadšení ovšem brzy zkazil přísný otec. Když mu Monty ukázal, že dokáže pracovat s koněm, aniž by ho musel bít a týrat, krutý otec ho okamžitě po zhlédnutí zbil a řekl: "To už nikdy nedělej, ty koně tě zabijou.". Montyho život byl ohromně těžký. Nechtěl pracovat s koňmi jako neústupný otec, chtěl koním ukázat, že všichni lidé nemusejí být nutně zlí, nepříjemní a krutí. Své partnerství s koňmi navazoval až do otcovy smrti potajmu. Jinak to totiž nešlo. Za celý život utržil od otce 50 zlomenin. Nic od koní, jen od otce. Po otcově smrti mohl začít svou metodu šířit mezi veřejnost. Postavil ranč - ráj pro koně. Svou metodou dokázal navázat přátelství i se srnkou, jenž je tak plaché zvíře. V 80.letech se dostal do Anglie, kam si ho pozvala sama anglická královna Alžběta, která se doslechla o jeho práci bez násilí s koňmi a chtěla, aby pracoval i s jejími koňmi a tím jí dokázal, že jeho metoda je pravdivá Tím se jeho sláva rozšířila do evropských končin. U nás v ČR dokonce pořádal vystoupení.
Nejznámější "zaříkávač" ve světě koní se představuje jako muž, který naslouchá koním. Jeho životním krédem, se kterým objíždí svět, je snaha změnit svět k lepšímu pro koně i pro lidi. V roce 2002 jeho turné vidělo přes 50 000 lidí, v roce 2003 přilákalo přes 225 000 diváků z Velké Británie, Německa, Austrálie, Kanady a USA.
Jeho show, které bylo vyprodáno do posledního místa, charakterizoval tisk jako "kouzelný tanec člověka s koněm", a končilo ovacemi ve stoje. Monty zavítal dokonce i do ČR.
Během práce v Hollywoodu se přátelil s Jamesem Deanem, hrál dvojníka jemu i jiným hvězdám.
Muselo ale uplynout mnoho let, než on sám a jeho nekonveční techniky získaly pozornost a ocenění. V roce 1989, kdy mu bylo 53 let, obdržel Monty pozvání od královny Alžběty II, aby předvedl své metody. Dojatá královna, velká milovnice koní, jej od té doby každý rok hostí na zámku ve Windsdoru.
Právě postava Montyho Robertse inspirovala Nicolase Evanse k napsání knihy "Zaříkávač koní", na základě které Robert Redford natočil stejnojmenný film.
Monty přišel velmi rychle na to, že má dar rozumět koním.Nazval ho jazykem Equus a metodu která ho využívá - Napojení Join-Up. Jeho znalosti mu dovolily osvojit si dnes již známého mustanga jménem Plachý Hoch. Monty Roberts dokazuje, že násilí nikdy není dobrým řešením u zvířat ani u lidí, zkušenosti z práce s koňmi převádí na rozvíjení nekonfliktních mezilidských vztahů, mimo jiné také ve firmách. Mezi 250 firmami, které využily jeho pomoci, jsou mimo jiné IBM, Express, Johnson & Johnson, Disney, Minolta, Hallmark, Volkswagen.
Jeho znalosti psychologie byly oceněny i u CIA, která mu věnovala certifikát za spoluúčast na výzkumu detektoru lži. Jeho programy jsou využívany při práci s mládeží, se kterou se také často stýká, koně trénované v jeho středisku Flag is Up jsou šampióni uznávaní na celém světě.
Životopis Montyho Robertse 1943 -vystupuje v hollywoodských filmech jako kaskadér (zastupuje Elizabeth Taylor ve filmu National Velvet a další, např. Roddy McDowell, Mickey Rooney, Charlton Heston), přátelí se s Jamesem Deanem.1948 - pozoruje divoké mustangy v Nevadě a učí se jejich tichou řeč těla1955-1969 umístění v rodeu: 9 Regional College Championships, 7 Western State Championships, 5 National Championships, 3 Team National Championships, one Bulldogging and one Team Roping Championship1966 - zakládá farmu Flag is Up v Solvang, Kalifornie, zaměřenou na chov a trénink konía hipoterapii. Z jeho chovu pocházejí dostihoví šampióni USA - Cathy Honey, An Act, Aladancer, Walk in the Sun, Tobin Bronze; Evropa - Alleged, Dajur; Německo - Lomitas, Quebrada, Risen Raven, Macanal, Lavirco; Austrálie - Bahroona; Nový Zéland - Sharirari1986 - první veřejné vystoupení Robertsovy nenásilné metody Join UpŽ na semináři ve Vancouveru, kde vystupoval jako host1988 - titul "Muž roku" udělený National Reined Cow Horse Assotiation1989 - na pozvání královny Alžběty II předvádí svou techniku ve Windsoru1996 - vychází kniha "Muž, který naslouchá koním", podle The New York Times 58 týdnů nejprodávanější kniha, prodáno více než 3 milióny výtisků1998 - Monty Roberts prezentuje svou metodu napojení Join UpŽ ve více než 40 státech USA, BBC vysílá dokument "Monty Roberts, The Real Horse Whisperer"1999 - vyšla kniha "Plachý hoch, kůň, který přišel z divočiny2000 - ocenění "Man of the Year" ASPCA, "George Angell Humanitarian Award" MSPCA, vychází kniha "Horse Sense for People"2002 - vychází kniha "From My Hands To Yours", na přání královny Alžběty II předvádí svou metodu na slavnostech Zlatého výročí korunovace královny Alžběty2002-2003 navštěvuje Monty Roberts se svým turné Velkou Británii, Německo, Rakousko, Austrálii, Dubai, Nový Zéland

Úvod k tématu

26. září 2008 v 21:08 | Míša |  Přirozená komunikace
V této rubrice bych Vám chtěla blíže přiblížit přirozenou komunikaci mezi koněm a člověkem. Mým učitelem a zdrojem tohoto článku je kniha O koních a lidech od Montyho Robertse. Tato kniha mě hodně naučila a ukázala správný směr.
úryvek z knihy...
Mne obvykle nenaleznete v sedle koně v ohradě vysypané pilinami. Zejména, pokud za ním musím ještě ujet hodně dlouhou cestu. Moje zkušenosti s koňmi nepřesáhly jeden nemilý zážitek, kdy mi koně před dobrými čtyřiceti léty pošlapali za horkých letních dní na táboře nohy. V dospělosti jsem na ně pohlížel pouze jako na jakýsi motocykl o jedné koňské síle, obdařený nevypočitatelným mozkem...
Vřele tuto knihu doporučuji, oprqavdu dokáže pomoci a ukáže správný směr, kudy jít ke koni správnou a nenásilnou cestou...
,,Vynikající cvičitel není ten, který přiměje koně aby cvičil.
Je jím ten, který přiměje koně, aby ctěl cvičit."
Muž, který naslouchá koním a mluví s lidmi

Nevím co sem psát...

26. září 2008 v 20:58 | Míša
Nevím, co by ste tu chtěli mýt za rubriky, tak napište nějaký nápad na články a pod!

Welsh- part bred vs Velšský polokrevník

23. září 2008 v 20:38 | Míša |  Ze zákulisí koňského světa
Jistě už si alespoň někdo z Vás položil otázku, jaký je rozdíl mezi Welsh- part bredem a Velšským polokrevníkem. I já jsem do toho stále dloubala až jsem našla pomoc u paní Ireny van Vuurenové.
Welsh-part bred a Velšský polokrevník je vlastně to samé. Jedná se o koně s podílem registrované velšské krve. Velšové mají čistokrevné sekce A, B, C a D a pokud má nějaký kůň podíl krve z těchto čistokrevných zvířat, říká se tomu podíl registrované velšské krve a je tedy Welsh Part-Bred, což znamená doslova "podílový velš". Jenže když se zakládala česká PK pro tato plemena, byl podíl této krve minimálně 25% a výraz "podílový" se užíval ještě velmi málo, takže se do řádu PK použil výraz "velšský polokrevník", stejně jako tento výraz používaly PK v Německu nebo Nizozemsku a jiné. Jenže před několika málo lety britská (mateřská) PK snížila požadovaný podíl na 12,5% - pak už je těžké používat pro takového koně výraz "polokrevník". Takže se přešlo ke správnějšímu překladu na "podílový velš". Tento krok musely udělat všechny PK ve světě (tedy většinou přestaly používat výraz "velšský polokrevník" a používají jen anglický výraz Welsh Part-Bred). U nás se tento český výraz (podílový velš) používá oficiálně od konce r. 2006, kdy vstoupil v platnost nový upravený řád PK.
Doufám že jsem Vám pomohla a chápete to. Otázky směřujte do emailu lovepony@seznam.cz
Sendy- Velšský polokrevník s 27% velšské krve

Míša

23. září 2008 v 20:16 | Míša |  Nikča a Míša
Tákže, jmenuji se Míša, ale na internetu a pod. mě můžete najít pod nickem lovepony, lovehorseska,.. Je mi 13 let (bude mi 14 brzy) a bydlím ve Stolíně u Červeného Kostelce. Chodím do 8. ročníku ZŠ V. Hejny a co bude po tom, to je ve hvězdách, i když jistá představa o budoucnosti se již buduje, viď Terko? Moje nejlepší kamarádka je terka Faltová, další skvělá kámoška je právě a již jmenovaná Nikča.

Doma mám dvě morčátka- jedno hladkosrsté a jednoho coroneta. Jedn koťátko Montyho a kočičku Micinku. Dvě želvy- sladkovodní.

Můj životopis, cesta ke koním i zážitky by byly opravdu na dlouho, proto moje další webowky slouží pouze jako info o mě a mých něj koníkách- www.svetkone.webgarden.cz tak neváhejte a navštivte...

Úvod

22. září 2008 v 18:13 | Nikola
Pac a pusu, pěkné prohlížení stránek a mnoho úspěchů s końmi přeje Míša a Nikča